Tajemný svět hormonů

Poruchy produkce hormonů způsobují onemocnění. Všeobecně a dávno známým příkladem je cukrovka, typické onemocnění ,,blahobytných států‘‘. Hlavním původcem takzvané stařecké cukrovky neboli diabetu typu II je nesprávná výživa, příliš málo pohybu a nadváha: příliš mnoho přespříliš tučného jídla. Slinivka břišní produkuje zpočátku dostatek nebo dokonce nadbytek svého hormonu insulinu (hyperinzulinemie), aby mohla konzumovanou stravu přeměňovat v energii, a vyvíjí se nedostatečná citlivost vůči tělu vlastnímu insulinu: ,,klíč‘‘, hormon insulin, už nezapadá do ,,zámku‘‘ buněk. A to znamená, že glukóza potřebná k získávání energie už není vpouštěna do buněk a hodnoty cukru v krvi rychle stoupají (hyperglykémie). Hodnoty cukru v oblasti normy jsou ovšem předpokladem k optimální a bezporuchové výměně látkové.

Ale začněme od začátku. Slinivka břišní (pankreas) je umístěna příčně v horní části břicha za žaludkem, je to 13 až 18 centimetrů dlouhý, až 9cm široký a asi 3 cm tlustý orgán s váhou přibližně 80 až 100 gramů. Slinivka břišní pracuje jako jediný orgán jako endokrinní i exokrinní žláza – exokrinně pankreas vytváří trávicí enzymy a posílá je vývody k tenkému střevu.

V celé slinivce jsou rozptýleny skupiny specializovaných buněk. Na počest svého objevitele se nazývají Langerhansovy ostrůvky. V těchto ostrůvcích se tvoří různé hormony, totiž insulin, glukanom a somatostatin: A-buňky (alfa-buňky) tvoří glukanom, B-buňky (beta-buňky) insulin, C- a D-buňky (delta-buňky) somatostatin. Glukanom štěpí základní uhlovodany (monosacharidy) uložené v játrech. Somatostatin snižuje hladinu cukru v krvi a sekreci glukanomu a insulinu. Vykonává tedy kontrolní funkci.

Hlavní úkol insulinu spočívá v kontrole hospodaření těla s cukrem. Kromě toho zajišťuje dopravu hroznového cukru (glukózy) do svalových a tukových buněk za účelem získávání energie. Současně insulin stimuluje tvorbu glykogenu, škrobu z živočišné stravy. Kromě toho insulin zabraňuje tvorbě nové glukózy v játrech. Téměř všechny uhlovodany a asi 50% až 60% proteinů se přeměňují v glukózu. To, co z ní tělo nevyužije ihned, ukládá se především v játrech jako glykogen, který se v případě potřeby zase přeměňuje na glukózu. Když stoupne hladina glukózy v krvi, je to pro B-buňky signálem k vylučování velkého množství insulinu, který má využít toto tělní palivo. Pokud ovšem není produkován dostatek insulinu, všechny výše uvedené funkce více či méně ustanou a dochází ke zvýšení hladiny cukru v krvi, hyperglykémii. Tělo už není schopno zpracovávat glukózu a jen malá část je jí vylučována močí, která tím dostává sladkou příchuť, což bylo v dávných dobách konstatováno jako příznak cukrovky, zvané také diabetes mellitus (mel-med). Insulin je kromě toho nutný pro správný metabolismus tuků. Nadměrný tuk z potravy je ukládán v tkáni, stejně jako nadměrné uhlovodany. Tam se přeměňují v molekuly triglyceridů. Insulin brání rozkladu trigliceridů. Pokud ovšem tento hormon chybí, zpracovávají játra tyto triglyceridy a vytvářejí z nich takzvané ketony. Část ketonů mohou využívat svaly, ale ostatní se hromadí v těle a narušují jeho chemickou rovnováhu. Hladiny trigylceridů nad 200 mg/dl je považována jednak za vysokou hladinu cholesterolu a jednak za varovný signál pro infarkt.

Obvyklým protihráčem insulinu je hormon glukanom, tvořený v A-buňkách, který při silném poklesu hladiny cukru v krvi (hypoglykémii) zajišťuje udržování jeho dostatečné koncentrace.